Velikonoce: Vesna a Ostara

Velikonoce Slované označovaly také za červené svátky, oslavovaly jarní rovnodennost a také bohyni Vesnu. Proč se těmto svátkům tak říkalo? A kdo byla Vesna?

Velikonoce (veliké noce) se slaví v období jarní rovnodennosti, přesněji v první neděli po prvním úplňku po 21. březnu. V pohanských dobách se mu říkalo Ostara. Jak a proč se slavila Ostara v období starých Slovanů? V našich dávných tradicích se snoubí cit pro koloběh přírody s duchovním rozměrem. Slované uctívali bohyně, které představovaly v průběhu roku čtyři archetypy:

pro jaro archetyp panny (bohyně Vesna),
pro léto milenku (bohyně Lada),
pro podzim matku (bohyně Živa)
a pro zimu stařenu (bohyně Morana).

Bohyně Vesna
Vesna je bohyní mládí, nového života a patronkou dospívajících. Často se zobrazovala jako mladá dívka s rozpuštěnými vlasy. Jejím mužským protějškem byl u Slovanů bůh Jaril.
U Vesny si lidé představovali, že zahání zimu a přináší teplé sluneční paprsky, zeleň a první jarní kvítí. Například v tradicích v Polsku volali na zelený čtvrtek ještě před rozbřeskem na Vesnu, aby jim přinesla déšť.
Vesna je kromě prvních jarních bouřek spojována také symbolicky s příletem ptáků – nejčastěji se znázorňuje s kukačkou a skřivanem. Je dochovaný popěvek „Skřivánci, přileťte, krásnou Vesnu přineste!“ Definitivně tak končí zima, které vládla bohyně Morana, archetyp stařeny. Ta se symbolicky vynáší z vesnice v podobě slaměné panny a zahazuje se do potoka, aby odplula skrze vody zpět do posvětí a přenechala tak místo mladistvé Vesně.

A víte, jak vznikla velikonoční tradice s poléváním vodou? Vesna se objevovala údajně jako bílá paní u studánek, kde se omývala. Toto omývání přinášelo dle pověr mládí, krásu a plodnost. Dívky proto spěchaly o velikonoční neděli ke studánkám, aby se rituálně omyly vodou. A takto vznikla i tradice dnešních oblévaček.


Vesna a její odkaz na staré slovanské tradice je inspirací dodnes – jako v případě této dívčí kapely.


Ostara
Prastarý pohanský svátek Ostara se slavil na jarní rovnodennost, tedy kolem 20-21. března. Rovnodennost je okamžikem, kdy den a noc trvají stejně dlouho, tedy 12 hodin. Právě tento okamžik se dnes počítá jako začátek astronomického jara. Lidé dělali různé očistné rituály, koupali se v potoce, žehnali vajíčka, očišťovali své domovy, vyvěšovali symboly plodnosti. Rituálně vzdávali dík bohům a bohyním za jejich ochranu v temné polovině roku, ale děkovalo se i samotné temnotě okolo nich a uvnitř nich za její lekce a životní zkoušky. V zemědělství to byl čas pro požehnání polí a semen.

Křesťanské Velikonoce převzaly spousty původních zvyků, včetně symbolu nového života – vajec, která se barvila červeně (odtud červené svátky). Červená barva se totiž považovala už v pohanských dobách za barvu života. Temně rudá menstruační krev je symbolem pro plodnou ženu (vajíčko také), proto se červená barva stala přirozeným symbolem svátků plodnosti. Zasévala se také semena rostlin a ženy a dívky se mrskaly čerstvou pomlázkou z vrbového proutí, aby byly plodné. Proto i když se vám tyto zvyky můžou zdát vůči ženám trochu přespříliš, jejich původní úmysl vzdává naopak hold samotné podstatě ženství – daru plodnosti.

Jaké známe jarní slovanské rituály?
Pomlázka
mladé větvičky podporují symbolicky plodnost a odrazující zlé duchy
Kraslice červeně obarvená vejce znázorňují život. Používejte však plná vejce, ne vyfouklé skořápky.
Očista vodou
pro krásu a mládí
Velikonoční ohně – popel a uhlíky ochraňovaly dům před požárem

Vynášení Moranysymbolické ukončení zimy
Zametání domů zelenými ratolestmi
Pečení mazanců a beránků

Zvučné Velikonoce

O Velikonocích jsem napsala pár článků pro Maminčin Puntík, což byla předplatitelská příloha dětského časopisu Puntík za dob, když ještě Mladá fronta nebyla v insolvenci. Zapátrala jsem tedy v archívu a našla jsem hezký tip pro děti:

Když se řeknou Velikonoce, vybaví se nejčastěji vajíčka, pomlázka, kuřátka a zajíček. Co ale dříve nikdy nechybělo v českých tradicích, byla řehtačka. Hledali jsme více a dočetli jsme se v knize Hurá! Jsou tu Velikonoce Hany Skálové.

Řehtačky jsou dřevěné výrobky, kterými se točí dokola a tím vydávají hrkavý zvuk. Když jste blízko nich, je lepší si zacpat uši. Ale podobný rámus jako řehtačky dělají i jiné věci – klapačky, mlýnky a různé, doma vyrobené nástroje. Kluci s sebou dokonce vozili i velké hrkající trakaře, které jim vyráběli tátové – čím větší randál, tím lépe! Řehtání mělo nahradit bimbání kostelních zvonů v kostelích.

Vždy na Zelený čtvrtek zvony umlknou a podle pověry odletěly do Říma. Vzduchem plují prý tak tichounce, že je nikdo neslyší. Jako první letí ty nejstarší, které už dobře znají cestu, a ty pak následují zvony malé. Pokud by zvon neodlétl, v místě, kde kostel stojí, by se stalo nějaké neštěstí. Na Bílou sobotu zvony přilétají zase zpátky. “Říká se, že když zvony začínají na Bílou sobotu zase zvonit, lidé by se měli umýt vodou v přírodě, aby byli celý rok zdraví. A také by měli zatřást ovocnými stromy, aby se po zimě probudily a urodily hodně ovoce”, dočteme se v knize.

Aby ve čtvrtek a v pátek nebylo úplné ticho, chlapci ve školním věku vyráželi zvonění zvonů nahradit: měli hrkačky, řehtačky, klapačky nebo trakače (názvy se liší dle regionů). Řehtalo se celkem šestkrát: k večeru na Zelený čtvrtek, 4x na Velký pátek a naposledy ráno o Bílé sobotě. V sobotu ráno obcházeli chlapci domy a řehtali tak dlouho, dokud nedostali odměnu, většinou vajíčka nebo drobné peníze:

„My klekání klepeme,
tím památku činíme,
že Kristus Pán pro nás umřel a pro nás na kříži byl.“

Zkuste si doma s dětmi vyrobit vlastní řehtačky. Návod na výrobu stejně jako básničky například od Daniely Fischerové najdete přímo v knize. K zakoupení v mém oblíbeném knihkupectví serius.cz.

× Jak Vám mohu pomoci?