Pátrání po paměti

Pokud to jde, sbírejte pamětní medaile, diplomy a poháry. Může se vám to hodit, pokud máte selektivní paměť jako já.

Často mi na povrch vytáhne jako diapozitiv jen prázdné okno, v hlavě ticho a tma. Začalo to pozvolna, vkradlo se to do mého života a už se mi v něm slušně zabydlelo. Asi to bude tím, že jsem se učila ve škole stylem “nalej – vylej” a ta selekce mi zůstala doteď. Zažívám občas pocit příjemného ztrácení se ve vlastní minulosti. To, jaké bylo před třemi lety o žních počasí, nebo co mi strašného dle mojí matky vyvedla ta či ona osoba, jakoby prožil někdo jiný. A co mi v hlavě vlastně zůstává? Pamatuju si chutě – mohu tedy hrdě prohlásit, že moje paměť prochází jazykem a žaludkem. Pak mi taky v hlavě rezonují scénky, které se spíš hodí do filmového scénáře.

Tak třeba film jak od Bergmana by byl zážitek s jistými Truhlářovými. On byl obchodník v bance, ona prodávala domy. Jednou mi Truhlář řekl, že si koupili nesmírně drahý porcelánový set, ale protože mají děti, tak si nechali celý set zabalený v garáži. “Přeci jej nebudeme používat, když by se mohl rozbít”, povídá na mou zvídavou otázku. “Byl za výhodnou cenu.” Hm, zmohla jsem se na odpověď. Jak to tak v klubových filmech bývá, porcelán sice v krabici vydržel, zato jejich manželství ne. A tak tam v jejich garáži zůstal zabalený jako memento vztahu, který mohli prožít. To já vím zcela jistě, že bych z něj hned první den pila kafe na zápraží a culila se, že mám krásný den. Vlastně je štěstí, že nemám garáž.

Taky si pamatuju gesta, příznačné fyzické rysy a barvu hlasů. Nedávno šla po ulici starší paní, která měla pevné bílé vlasy, razantní chůzi a velké dlaně jako jedna moje teta ze Starého Jičína (ano, ta úvodní fotka je starojická hradní zřícenina). Vždycky se mi na tetě líbilo, že byla od rány, tvrdě i v důchodu pracovala kolem jejich hospodářství a vždy se usmívala. Dodnes nechápu, jak to dělala. Měla silný, zvučný hlas a vyzařovala z ní přirozená autorita. Milovala jsem u nich domácí měkké máslo a čerstvě podojené mléko. Bylo u nich veselo.

Hrad Starý Jičín před bouří

Jednou jsme se s bratrem jako děti projížděli na jejich koni. Byla to kobyla velká jak almara (mohu odpřísáhnout, dodnes ji tak vidím), která pracovala na polích. Její chůze byla jak důstojná uklidňující ukolébavka, cítila jsem pod sebou statné zvíře, pevnou klidnou oporu. Do té doby, než kobylka zjistila, že se vrací domů! Ej, to byla najednou rychlost hodná závodního koně! Vytřeštila jsem hrůzou oči, sevřela opratě a v duchu vysílala svou první modlitbu k pánubohu. Spása přišla až zpátky na dvorku – obě jsme byly šťastné, že tetu vidíme. Když nás viděla, smála se od ucha k uchu a já pochopila, že v tomto nebudu mít geny po otci, závodním parkurovém jezdci. Ta místa ze vzpomínek, koně ani lidi už tady nejsou, zato mi zůstaly pamětní medaile z otcových koňských závodů. Jsou barevné, místy už zašedlé, stejně jako vzpomínky na mých diácích.


Tip na výlet po okolí mého dětství:
Starý Jičín
Nový Jičín – město klobouků (TONAK)