Tajemný skalní dům

Na kraji malebné vesničky Šemanovice na Kokořínsku se nachází rarita hodná návštěvy – dům vytesaný do skály, kde stále přebývají lidé.

S majitelem nevšedního obydlí, panem inženýrem Benediktem Kroftou, jsme se potkali, jak jinak než u vína, kde na naší degustaci vyhrál pro svou ženu v tombole láhev námi oblíbené Müller Thurgau. Sám je však vášnivým fanouškem whiskey Jack Daniel’s 🥃 a my mu to odpouštíme 🙂

Na Kokořínsko je velmi špatné dopravní spojení, proto doporučuji zajet si tam autem. Cestou se můžete zastavit v Mělníku u soutoku Vltavy a Labe či nakoupit místní víno. Jakmile přijedete do Šemanovic, zaparkujte na návsi a hledejte kostel. Podél kostela pak pokračujte pár metrů stále dolů a přijdete na úpatí rokle, kam už dál cesta nevede. Nenechte se zmást, jste správně.
Domeček napravo, který vypadá jako malebná chatka a také patří Kroftům, stojí na místě původního včelína. To, že se jedná o mobilheim, zjistíte až vevnitř z vybavení a uspořádání interiéru. Nedávno byla přistavěna dřevěná terasa, která přímo svádí k tomu dát si kávu nebo skleničku s výhledem do zeleně. Takže pokud máte v plánu vyrazit do vskutku nádherné přírody a k tomu dostat “insider” tipy na trasy a výlety, neváhejte a zarezervujte si zde od jara do podzimu pobyt přes airbnb.

Výhled ze šemanovického mobilheimu
Foto: Archiv rodiny Kroftových

Do skalního domu musíte ještě sejít po schodech dolů a ocitnete se o pár století zpět v čase. Až do roku 1945 v těchto místech bydlela německá rodina se dvěma dětmi, po válce však byli stejně jako ostatní Němci odsunuti. Pan Krofta je od té doby třetím českým majitelem. Pozemek, který původně sloužil jako lom pro materiál na stavbu kostela, koupil v roce 1977. Časem byla původní dřevěná bouda zbourána a nahrazena současným srubem sloužícím k přespání.

Benedikt Krofta na svém skalním pozemku

Když vcházíte dovnitř skalního domu, vstupujete skutečně do prostoru pískovcové skály. Původní vysekaný interiér byl stísněný a přitom tam bývala obytná zóna i chlívek pro kozy. Dodnes se prostor prohlubuje, stejně jako tenkrát, ručně – kamenickou špicí, která zanechává ve skále viditelné záseky.

Rýhy po kamenické špici

Dominantou u vstupu je podobizna karetního křížového krále, kterou vytesal švagr pana Krofty. Králem však karetní téma nekončí. Ve vedlejší místnosti se na vás bude zpoza barového stolu dívat podobizna pikové dámy. Zde by se deskovky hrály jedna radost! Zajímavostí je, že ještě během války ona německá rodina žila vměstnána pouze v této místnosti, kde se celoročně drží stálá teplota mezi 12 – 14 stupni Celsia. Naštěstí lze v současnosti zatopit v kamnech na příjemných 20 stupňů. Na vaření byla vytvořena černá kuchyně, tedy prostor pro ohniště či pec s otvorem pro komín. Současná kuchyně je v jiné části “jeskyně” a je vystavěná z cihel, neboť dřevo i kov se časem ukázaly jako málo odolné vůči vysoké vlhkosti v prostoru.

Před vchodem na malém nádvoří jsou v zemi vyhloubené dvě skalní jámy, kterým se říká kálky. Jsou přibližně 160 cm hluboké a nyní jsou zasypané pískem, který vznikl různými stavebními úpravami. Kálek však původně sloužil jako rezervoár na dešťovou vodu pro dobytek, který měl ve skalním prostoru taky své místo. Kupodivu se tu kdysi vešla i malá políčka na pěstování a pastvu. Pro pitnou vodu se muselo přibližně 500 metrů ke studánce. Pitná voda (a elektřina) byla zavedena až panem Kroftou skrze 140 cm širokou skálu. Voda se však musí před zimou z hadic a trubek vypouštět, aby nezamrzla.

B. Krofta u kálku s odpadním pískem
Polotovar z pískovce

Naproti rovnému plácku s bazénem (ve kterém se můžete během pobytu v mobilheimu koupat), se tyčí pískovcová stěna ozdobená skulpturami. Ty vytesal až známý pana Krofty, báňský inženýr a sochař Tomáš Cidlík. K umělecké kamenické práci se dostal přes řezbářství. Nalevo vyobrazil skupinu postav, které znázorňují kata, krále, šaška a Bílou paní kokořínskou. A nad nimi dohlíží Boží oko. Centrálním motivem je postava inspirovaná známou kresbou Leonarda da Vinciho v kruhu o průměru dvou metrů.
Jen kousek od této skalní galerie se mimo jiné nachází Kostelíček. Místo, kde se během protireformace ukrývali čeští “nekatolíci”. Také stojí za prohlídku.
Chvíli pobýt u Kroftů znamená vidět vskutku nevšední místo, kde se kloubí přírodní podmínky s lidskou tvořivostí. Až je možná škoda, že nepronajímají také skalní byt, to by byl teprve exkluzivní zážitek, co říkáte?

Foto: Wikipedie – Luc Viatour

A kde se v okolí dobře najíst? Jen pár metrů od kostela stojí hospoda Nostalgická myš, která bývá otevřená od čtvrtka do neděle. Kromě famózní domácí kuchyně, kterou připravuje bývalý říční kapitán Martin Mrázek, můžete zajít na koncerty či doprovodné akce. Interiér je popsaný podpisy spousty známých osobností z řad herců a muzikantů, takže i vy byste neměli na místě chybět 😉 V prostoru, kde se natáčely například Salóny Divadla Járy Cimrmana, se o víkendech konají koncerty nebo se tam také ručně fouká sklo, které si můžete pořídit domů. Pokud do Nostalgické myši zase někdy zavítáme s naší vinařskou degustací, třeba nám víno opět odhalí zajímavý příběh – jako to udělalo s panem Kroftou.

Kultovní Nostalgická myš v Šemanovicích

Vinice na sopkách

České středohoří, chráněná krajinná oblast, se svými kopcovitými homolemi sopečného původu tvoří unikátní charakter kraje, který byl už od roku 1057 osázen vinohrady. Právě jedinečné půdní podloží spolu s dobrými klimatickými podmínkami dalo vznik dlouhé tradici pěstování vína v litoměřické oblasti.

Vydáte-li se na výlet právě zde, do dolního Poohří, doporučuji kromě státního zámku Libochovice s jeho zahradou zamířit také na zříceninu gotického hradu Házmburk, který se tyčí na čedičovém vrchu a spolu s Milešovkou tvoří výraznou dominantu kraje. Lidé si Házmburk pro jeho dvě věže občas pletou s Troskami. Na to ostatně ve svém klipu Na památku natočený pro Národní památkový ústav narážel i Milan Šteindler. Můžete mě v klipu párkrát zahlédnout 😉


Cesta za vínem

Z parkoviště pod hradem se vydejte doprava (hrad budete mít po levé ruce), kde natrefíte na stánek vinařství Johann W, ležící mezi čtyřhektarovými vinicemi s ryzlinkem, tramínem a sylvánským zeleným. Velmi příjemná zastávka, díky které jsem objevila jejich výtečná vína i já. Během prázdnin funguje stánek denně kromě pondělí, na jaře a v září pak o víkendech. (Tip: Mějte s sebou řidiče, abyste mohli ochutnávat. )

Za degustaci určitě stojí odrůdy Riesling Hasenberg a Gewürztraminer, které vyrostly právě na tamních jižních svazích, či Cuvée z bílého, jehož součástí je kromě sylvánu a ryzlinku také Pinot blanc. Všechna vína jsou v chuti silná a minerální díky sopečnému původu místa.

Stánek pod Házmburkem
Foto: archiv vinařství Johann W


Další zastávkou pro milovníky vína je samotný areál Zámeckého vinařství v Třebívlicích. V létě si v areálu můžete užít živé koncerty, jinak máte k dispozici vinotéku, dvě restaurační prostory, nádvoří, a pokud si zavoláte jako skupina předem, můžete nahlédnout i do samotné výrobní části nebo si naplánovat řízenou degustači či firemní večírek. Mým favoritem je spodní restaurace, tzv. Sklep, který se svým kamenným obložením a kazetovým stropem evokuje středověkou hodovní síň. A pokud se chcete v kraji zdržet déle, můžete přenocovat v nedalekém vinařském penzionu.

Sklepní restaurace
Foto: archiv vinařství Johann W


Zajímavostí je, že součástí jednoho z viničních pozemků je i starobylý židovský hřbitov, který byl objeven při obnově 35 hektarů vinic (mezi lety 2004 – 2010). Nyní se zámecké vinařství stará o sanaci a údržbu této vzácné (veřejnosti zatím nepřístupné) kulturní památky ležící na viniční trati Koskov.

Židovský hřbitov na viniční trati Koskov
Foto: archiv vinařství Johann W


Ulrika a Johann W

Lahve vína z dražší řady nesou na etiketě podobiznu baronky Ulriky von Levetzow, patronky zdejšího vinařství. Oblast, kde se rozkládají vinice, byla totiž součástí jejího panství. Slavný básník Johann Wolfgang Goethe se ve svých dvaasedmdesáti letech při pobytu v Mariánských Lázních zamiloval do tehdy sedmnáctileté Ulriky, která však odmítla jeho nabídku k sňatku. Goethe se z odmítnutí vypsal v básni Mariánskolázeňská elegie, zatímco baronka se plně věnovala charitě a rozvoji svého třebívlického panství, pro které dýchala. Nikdy se už neprovdala.
Podobiznu baronky Ulriky von Levetzow na etiketě (stejně tak i design lahve) vtiskl známý ilustrátor a grafik Oldřich Kulhánek, který stojí za podobou současných českých bankovek či poštovních známek.


Sklepmistr

Za dobrým vínem stojí vždy několik faktorů. Kromě kvalitní půdy a trpělivého investora Jana Dienstla to je v případě zámeckého vinařství také zkušený sklepmistr a enolog Martin Nesvadba. Původem Moravák, narozený v oblasti vína, studoval nejprve střední vinařskou školu ve Valticích a poté obor vinohradnictví a vinařství v Lednici. Svou praxi nasbíral ve společnosti Vinium Velké Pavlovice, kterou pak zúročil při vzniku vinařství Tanzberg Mikulov. Poté pracoval ve vinařství Kolby. Přesídlení do severních Čech byla pro něj výzva, ale kolikrát za život se vám podaří postavit nové vinařtví na starých vinicích?


Charakter vína

Když se řekne Johann W, vybaví se mi výrazné minerální odrůdy, zrající v dubu, o kterých jsem psala v úvodu (Gewürztraminer, Riesling Hasenberg…), ale zejména odrůda Müller Thurgau, kterou můžete ochutnat i jako zemské víno. Mezi všemi chardonkami a sauvignony na trhu je to příjemná změna a musím říct: “Zapomeňte, jak chutnala (spíše nechutnala) müllerka dříve.” Tohle je úplně jiný příběh, plný zajímavých chutí, které se výborně hodí k rybím pokrmům či bílému masu ve smetanové omáčce!
A protože dávám obecně přednost suchému vínu, nedám dopustit i na jejich Frizzo Muscat s nula gramy cukru.

Ať chutná!


Domácí sirup z černého bezu

Známe ji od dětství. Někdo ji miluje, někdo ji nemůže přijít vůbec na chuť. Já mám bezovou šťávu v oblibě. Už proto, že si ji dokážu snadno vyrobit doma. Patří k mému létu, stejně jako rebarborový koláč, třešňová bublanina nebo jahody se smetanou. Recept je snadný.

Co budete potřebovat:
40 květů černého bezu
2 kg cukru krystal – může být i třtinový
4 l vody
3-4 citróny
10 dkg kyseliny citrónové
1 nádoba na louhování květů – například lavor nebo velký hrnec
1 velký hrnec na promíchání šťávy s cukrem (min. na 5 litrů)
1 velké síto nebo plátýnko
6 – 10 uzavíratelných lahví
1 naběračka
1 trychtýř

Postup – sběr:
Nejprve si posbírejte květy. Ideálně sbírejte na polních cestách s malým provozem nebo na loukách. Vybírejte spíš ty velké žlutavé, kde je hodně pylu a žádné mšice. (Ideální je sbírat bez před deštěm, než se pyl smyje.) Utrhnuté květy bez listů můžete převézt ve velké Lidl nebo Ikea omyvatelné tašce.
Co nevyužijete pro přípravy šťávy, usušte na suchém, vzdušném místě. V zimě se vám budou květy hodit na bezový čaj.

Postup – příprava sirupu:
Cca 40 květů jsem doma ihned vložila do lavoru a zalila 4 litry vody. (Někdo doporučuje vodu nejprve převařit a dát vychladnout.) Přidala jsem umyté, nakrájené citróny a kyselinu citronovou a nechala vše přes noc louhovat.

Na druhý den jsem přes sítko přecedila výluh do hrnce a přisypala za postupného, pomalého míchání cukr. Míchání občas zopakujte, aby cukr nezůstal na dně hrnce (může se to stát, pokud použijete moučku místo krystalu). Kdo má rád sladší sirupy, může použít klidně až 4 kila cukru.
Jakmile se cukr rozpustí, sirup ještě důkladně promíchejte naběračkou a přelijte jej skrze trychtýř do připravených omytých lahví s uzavíratelným vrškem. V mém případě se osvědčily lahve od vypitého vína od Dobrých přátel, mají kovový uzávěr. A taky lahve od ginu 🙂

Servírování:
Na 3 dcl domácí šťávy odměřte 2 panáky sirupu, dolejte vychlazenou minerální vodou, přidejte plátky citrónu, vymačkanou nebo kupovanou citronovou šťávu, kostky ledu a snítko máty, bazalky nebo šalvěje. Ať vám chutná!